OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Werichovo zpracování Švejka je nahrávkou, která zcela změnila můj život. Když jsem ji před nějakými sedmnácti lety slyšel coby robě poprvé, zcela jsem propadl jejímu kouzlu a to mě nepustilo dodnes. Díky ní znám určité pasáže Švejka nazpaměť, ovlivnila mojí řeč a vyjadřování a pomáhala mi utvářet si názor na svět... Moc Haškova slova umocněná na druhou géniem a charismatem Werichova hlasu – to bylo těch neuvěřitelných 17 gramodesek, které Supraphon vydával v letech 1978–1984 a které se mi dochovaly torzovitě na tisíckrát jetých audiokazetách TDK. Chtěl bych touto cestou složit hlubokou poklonu Supraphonu za to, že po naprosto zbytečném výcucu z tohoto mohutného počinu se odhodlal vydat jej celý. Na dvanácti duhových kotoučcích tak máme konečně možnost slyšet kompletní podobu Werichovy interpretace. Splnil se mi tak dlouholetý sen – mám možnost získat tenhle vzácný artefakt v úplné podobě...
Producentka Naďa Dvorská se moudře rozhodla uspořádat původních 17 černých kotoučů do šesti dvoj-CD kompletů, které krom již vydaných pasáží budou obsahovat i zcela neznámé části. Jejich korpus je mohutný. Jen na prvních dvou kompletech, které doposud vyšly, zabírají více než 80 minut. Doposud spatřily světlo světa první dvě „balení“ – V zázemí a Na frontě 1 (po slavnou budějovickou anabázi včetně). Kompletní verze zabere něco kolem patnácti hodin stopáže...
Vše začalo krátce po druhé světové válce, když se Jan Werich vrátil z amerického exilu a ve spolupráci se Supraphonem počal kout plány na nahrání téměř kompletní podoby Haškova Švejka. Nahrávání začalo v roce 1953. Na prvních nahrávkách je ještě patrná snaha po „divadelnějším“ přístupu – přizváni byli František Filipovský, Jiřina Šejbalová a především Vlasta Burian, ale hlavní slovo měl samozřejmě Jan Werich... Mezi namluvené kapitoly byla vkládána intermezza v podobě rázných válečných maršů (v nové verzi bohužel vypuštěny) a nahrávka tak dostávala poněkud „opulentnější nádech“, který se ovšem postupem času zcela vytratil a Werich si dobře uvědomil, že pokud se nemá olbřímí komplet rozdrobit do polyfonie známých hlasů, čeká ho osamělá a těžká práce. Přesto jsou úvodní kapitoly (v nové podobě zachycené na CD kompletu číslo 1) nádhernou záležitostí. Bodrý hlas Jiřiny Šejbalové dokonale padne k roli Švejkovy posluhovačky, Filipovského patetická recitace novinových článků akcentuje parodický nádech a především performance Vlasty Buriana v roli věčně nalitého božího služebníka Otto Katze zcela zastiňuje filmové podání Miloše Kopeckého... Legendární komik uměl neuvěřitelně pracovat s hlasem a hloubka jeho talentu vyniká ve vší kráse právě když jste ochuzeni o jeho pověstnou mimiku. Jak jsem zmínil výše, Jan Werich se posléze rozhodl pro individuální přístup a zbytek Švejka zvládl namluvit zcela sám. Zabralo to 13 let, ale během tohoto období si komik a vypravěč Jan Werich postavil skutečný pomník... Podařilo se mu nemožné – jedním hlasem oživit a typizovat desítky Haškových postav... Předlohu seškrtal a doupravil, přičemž ale nikterak nepoškodil originální duch humoristického arcidíla (vypouštěl pasáže údajně velice spontánně, veden pouze svým čtenářským pocitem a subjektivním hodnocením).
Werich je rozený vypravěč. Lépe řečeno: je vypravěč zrozený pro Haškův text, pro plynoucí proud příběhů a historek, které dohromady tvoří jeden z nejpůsobivějších a nejsofistikovanějších obrazů první světové války v literatuře. Nebudu se zde zabývat fenoménem Švejka jako literární postavy, to je otázka pro samostatné pojednání a literární věda se jím už dlouhá léta zabývá, aniž by bylo vyřčeno cosi definitivně platného a plně trefného (dovolím si odkázat zájemce na výtečnou monografii Přemysla Blažíčka Haškův Švejk, která je podle mého nejlepším pohledem na problematiku). Ve Werichově podání nejde o vědu, nejde o analytické vnikání do fikčního světa knihy – jde prostě a jednoduše o svátek jazyka, o požitek z vyprávění. Sám vypravěč si knihu poupravil tak, aby i mimo přímé řeči lépe splňovala kritérium mluveného slova. Werichův vypravěč je neobyčejně zaujatý, barvou hlasu jasně komentuje čtené a podává posluchači interpretaci. Právě tato interpretace je pozoruhodná – nejedná se jen o mechanické přečtení knihy, ale o její výklad. Jan Werich neakcentuje toliko drsnou absurditu, kterou Hašek stále udivuje další generace čtenářů, ale spíše malebnost, bodrost a laskavý pohled na svět. Tedy to, co známe z Ladových ilustrací. V jeho podání je Švejk skutečnou slavností moudrého blázna Josefa Švejka a jeho lidskosti, ve které se zrdcadlí všudypřítomná ubohost a zvrácenost velkého světa. Werich mistrovsky pracuje s minimem prostředků – aby odlišil postavy, vybral pro každou postavu specifickou barvu hlasu i dikci (např. obra Balouna poznáme podle prostoduše hlubokého basu, Švejkův hlas je naopak jasný a bodrý, nadporučík Lukáš hovoří vysoce a vojensky frázuje atd.). Je neuvěřitelné jak plasticky jednotlivé postavy působí, kolik individuálních odlišností dokázal Werich vyrobit jediným hlasem často na jediné přečtení. A to už vůbec nemluvím o výtečných epizodních rolích různých pomatených generálů a polních kurátů, které jsou geniálními hereckými miniaturami páně vypravěče. Na poli mluveného slova neexistuje podobný výkon a troufám si říci, že už nikdy nikdo Werichův počin nepřekoná.
Haškův Švejk je základním kamenem moderní české humoristické prózy a má hned několik významných interpretací. Nejblíže této je samozřejmě Ladův báječný loutkový film, který sám Werich namluvil, ale právě tento obří komplet představuje pro mne jednu z nejlepších interpretací literárního díla všech dob. Ne proto, že by Werichovo čtení přinášelo něco převratně nového... Zkrátka proto, že Werichův Švejk je glorifikací českého jazyka, glorifikací čekého humoru a především glorifikací dvou géniů české kultury – Jana Wericha a Jaroslava Haška. Není mi než skončit nehoráznou agitací – lidičky, kupujte si to. Už jenom proto, aby Vaše děti věděly, že nejsme jen národem Petra Novotného a TELE TELE, ale také národem humoru, za který se nemusíme před světem stydět. Ty tři stovky za dvoj-CD jsou směšně nízkou cenou...
Gigantický počin na poli mluveného slova – více než deset let trvalo Janu Werichovi, než dal dohromady neskutečný komplet Haškova Švejka. 17 LP desek nyní zabírá 6 dvoj-CD, a tak si současní posluchači mohou vychutnat nejlepší umělecké zpracování nesmrtelné humoristické klasiky. Werich dal všem postavám duši a jen umocnil genialitu předlohy. Werichova Švejka do každé rodiny!!!
10 / 10
Jan Werich
- Švejk, vypravěč + postavy krom níže vypsaných
Vlasta Burian
- feldkurát Katz
František Filipovský
- redaktor
Jiřina Šejbalová
- paní Müllerová
Vydáno: 2004
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: cca 16 hod
Produkce: Jiří Cincibus
Studio: AR + Domovina + Lucerna
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.